Vrchol zažil vrchol, aneb někdo rád sedí
„Mamííí, mamííí, kdy už tam budem?, já už nemůžu“, táže se malá Katka své maminky při výstupu za krásného slunného dne na vrchol Opolenec na naučné stezce Sudslavický okruh.
„Za chviličku Katuško“, vloží se do diskuze tatínek, který právě obhlížel zdejší kamenné snosy. „Vydrž, bude si tam jistě kam sednout a všichni si odpočinem s kouskem dobré svačiny ve stínu lesa“. Katuška je ale nedočkavá a rozbíhá se vpřed se slovy: „počkám na Vás na hoře!“ Tatínek s maminkou Katku nechají a pomalu jdou za ní. Sotva se začnou blížit k informační ceduli Vyhlídka na Výškovice, která je umístěna nedaleko Vrcholu, uslyší nářek své dcery. Rodiče ani vteřinu neváhají a utíkají za Katkou. „Kam si teď sednem“, vzlyká holčička. V ten okamžik uvidí rodiče to, co jejich dcera. Oba chvíli jen koukají a nevěří svým vlastním očím. Mlčky utěšují a objímají svojí dceru. Atmosféru údivu tiše doprovází letní větříček s tenoučkým doznívajícím nářkem Katušky. Do toho všeho tatínek ze sebe vysouká jen: „Tak tohle je tedy opravdu vrchol“. Maminka pokyvuje a doplní to slovy: „ Někdo asi rád sedí“. Všichni tři stojí před dřevěnou dvojlavičkou se stolem, na které chybí obě prkna, na nichž se sedí. Dvě prkna, která dělají z kusu dřeva odpočinkové místo celé stezky, dvě prkna, s nimiž si někdo dal práci a udělal z nich lavičku. „Kdo to udělal a proč?“ táže se ještě rozechvělý dětský hlas. „Nejspíš nějaká motyka hloupá nebo šašek jeden počmáranej, kteří rádi sedí a ničí práci a peníze ostatních lidí, kteří pro nás tady tu lavičku připravili“, umravněně před svojí dcerou dodávají její milující rodiče.
27.06.2011, rodina Brechmayerova, Mělník
